Psychika se v Čechách stále hodně podceňuje. Zatímco jinde se mluví o péči o duši a o mentálním zdraví, u nás je úzkost spojovaná výhradně se špatnou náladou a je vnímána jako dočasný stav a výstřelek. Nic víc.
Skutečný problém
Deprese. Slovo, které se nadužívá, zmiňuje ho možná až příliš často a ani si neuvědomuje, co všechno obnáší. Léčba úzkostí je totiž něco, co se nenosí. Gamblerství nebo závislost na alkoholu dnes už nikoho nevyvedou z míry, naučili jsme se těmito poklesky žít, ale u úzkostí je to jiné. Jako by tomu člověk nevěřil a podceňoval je.
Spadnout do takových problémů ale může úplně každý. Nikdo nestojí stranou. Úzkostné stavy přicházejí nenadále a většinou člověka pohltí. A o co víc jim nevěří, o to silněji udeří, protože je těžké si přiznat, co se skutečně děje. Na druhou stranu to neznamená, že když budete s takovými komplikacemi počítat, snáz se z nich vymaníte. Žádná taková úměra pochopitelně neexistuje. Jediným možným východiskem je vůle a hledání zdroje problémů. Bez toho se nepohnete z místa.
Dva extrémy
Lidé (pacienti) se dělí do dvou skupin. Ta první jde k lékaři s každou banalitou, druhá se nemocnicím vyhýbá ze všech sil. Obojí je špatně. Častí návštěvníci jsou možná až příliš citliví a úzkostliví, moc se pozorují a pro klid v duši touží zobat barevné tablety. Oponenti bagatelizují některé symptomy a projevy a za žádnou cenu nechtějí mít statut nemocného. Je to absurdní, oba přístupy.
I pro lékaře je ale těžké úzkosti diagnostikovat a správně léčit. Individuální péče od praktika, neurologa nebo psychologa představuje naprostý základ. Někdo se z toho dostane do pár týdnů, jiný se léči roky a v různých cyklech se stav pacienta zhoršuje a zlepšuje. Je těžké s takovými potížemi pracovat. Pro dotčení i odborníky. Pochopení je ale základní kámen pro to, aby se úzkostí odporoučely k odchodu. Jakmile totiž pacient nemá podporu, sám ten tlak nemoci neustojí.