Historická Segovia, centrum španělské provincie Kastilie a Leónu, patří mezi nejkrásnější města Španělska. Obklopena mohutnými hradbami ukrývá za zdmi architektonické skvosty – mezi nimi unikátní gotickou katedrálu a dvoupatrový akvadukt, největší římskou stavbu ve Španělsku. V roce 1985 bylo historické centrum s akvaduktem zapsáno na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.
Rozlehlé hnědožluté pláně přerušované kopci, na jejichž vrcholech se tyčí mohutné hrady, tvoří součást Kastilie a Leónu, jednoho z historicky nejdůležitějších krajů centrálního Španělska. Území dvou soupeřících království se poprvé ocitlo pod společnou vládou jedné koruny roku 1037 za Ferdinanda I. a počátkem třináctého století se upevnilo. Království sehrálo významnou úlohu během rekonquisty. Bohatství plynoucí z textilního průmyslu a z obchodu s domácí vlnou i z obchodu s Novým světem zanechalo po sobě mnoho jedinečných architektonických památek.
KASTILIE A KRÁLOVÉ
Kastilie odvozuje své jméno od slova castillo (hrad). Je tu největší počet hradů z celého Španělska. Stejně jako opevnění okolních měst a vesnic pocházejí většinou z desátého a jedenáctého století, kdy mezi sebou bojovali křesťané a Mauři. Zdejší historii výrazně poznamenal druhorozený syn Ferdinanda I. Velikého, král Alfons VI. Původně obdržel jen království León, o Kastilii a také o Galicii bojoval se svými bratry. Podařilo se mu v Segovii zvítězit nad Maury a postupně rozšířit svůj vliv na celý Pyrenejský poloostrov. Koncem jedenáctého století byl však poražen. Jeho dcera Urraca, dědička kastilského trůnu, se provdala za aragonského Alfonse I. Bojovníka a toto dočasné spojení severošpanělských křesťanských zemí umožnilo odrazit vlnu muslimských útoků.
Ve službách Alfonse I. bojoval kastilský šlechtic Rodrigo Díaz de Vivar (1043-99) Španěly přezdívaný El Campeador (bojovník) a Maury Cid (pán). Roku 1094 pro sebe dobyl maurské království Valencii, které se stalo jeho državou. Král Alfons I. mu dal za manželku svou neteř. Jeho hrdinné boje oslavuje nejstarší španělský veršovaný hrdinský epos Píseň o Cidovi, který vznikl patrně v polovině dvanáctého století. Téma Cida se objevuje ve španělské literatuře v různých podobách, například v podání Lopeze de Vega.
MĚSTO TŘÍ KULTUR
Teprve dlouho poté, kdy nebezpečí ze strany maurského nepřítele pominulo a křesťané území dobyli zpět, začali si šlechticové měnit hrady na pohodlnější panská sídla. Největší část přestaveb pochází z konce patnáctého století, kdy Ferdinand a Isabela I. Kastilská zakázali výstavbu nových hradů z obavy před rostoucí mocí panstva. Obnoveným hradům se začalo říkat alcázar – palác, zámek, královské sídlo. Alcázar v Segovii patří mezi nejkrásnější a je nejfotografovanějším objektem celého Španělska.
Segovia ve stínu hor na obzoru a s mohutným hradem na skále působí velmi romanticky. V délce téměř tří kilometrů se táhnou kolem vnitřního města hradby a hrad Alcázar je jejich součástí. Z hradeb je nádherný výhled na nedaleké pohoří Sierra de Guadarrama a na horu Mujer Muerta na horizontu. Kdysi bohaté město si mohlo dovolit nákladné stavby. Například katedrálu z roku 1525, o níž se říkalo, že je dámou mezi španělskými katedrálami, či kostel San Esteban s monumentální pětipatrovou věží označovanou za královnu španělských kostelních věží.
Na bývalé královské cestě od akvaduktu k pevnosti i v jiných částech starého města se zachovala řada šlechtických domů z patnáctého a šestnáctého století. Patří k nim Casa de los Picos, jehož jedinečnou fasádu krášlí kameny ve tvaru diamantů, Casa de los del Río, Palácio del Conde Alpuente a další. V centru zůstal románský kostel sv. Martina, stará sýpka Alhóndiga, na hlavním náměstí kostel San Miquel, divadlo Juan Bravo a městská radnice. V ulici Juana Brava sídlí v bývalém vězení knihovna. O kus dál na malém náměstíčku stojí klášter Corpus Cristi na místě bývalé židovské synagogy. Trochu stranou je již zmíněná gotická katedrála, poslední postavený velký gotický kostel ve Španělsku. Všechny památky jsou výsledkem vzájemného prolínání tří odlišných kultur španělské, arabské a židovské.
GENIUS LOCI
Významné události i slavné osobnosti zanechaly v Segovii stopy. Odehrála se tam jedna z nejvýznamnějších událostí španělských dějin – královská korunovace Isabely I. Katolické. Počátkem 17. století tu hledal inspiraci Francisco de Quevedo y Villegas, filozof, teolog, diplomat a nejvýznamnější tvůrce španělské barokní literatury. V pitoreskním románu Život rošťáka (Historia de la vida del Buscón) se sarkasticky strefoval do tehdejší společnosti podobně jako později Miguel de Cervantes Saavedra v Donu Quijotovi. V Segovii byla vytištěna první kniha ve Španělsku, působili tu významní židovští vzdělanci a spisovatelé, Alfons X. tu studoval nebeskou klenbu.
Dnes se Segovia může pochlubit dvěma univerzitami. Kdysi tu působila řada významných řemeslnických cechů. Zručnost dávných hrnčířů, keramiků, řezbářů, krajkářek či kovotepců připomínají příležitostně lidové trhy. Občas je možné při nich zaslechnout muzikanta s historickým hudebním nástrojem dulzainou. Zvláštní genius loci si město uchovalo dodnes.
ŘÍMSKÝ AKVADUKT
Podle staré legendy se traduje, že místní akvadukt je dílem samotného ďábla. Ve skutečnosti jej vybudovali Římané ve druhé polovině prvního století našeho letopočtu. Přivedli jím vodu z patnáct kilometrů vzdáleného pohoří Guadarrama do města, které se stalo jejich strategickou vojenskou základnou. Pro místní komunitu zůstal důležitý v každé době. I dnes má Segovia symbol akvaduktu ve svém znaku. Nejvyšší část akvaduktu je přímo uprostřed města vedle náměstí Azoguejo. Tady se kdysi setkávali pícaros – šibalové, o kterých se zmiňuje Cervantes v Donu Quijotovi, schůzky si tu dávají lidé i dnes.
Akvadukt považovaný za vrchol římského inženýrství tvoří 166 kamenných oblouků. Byl vybudován ze žulových kvádrů naskládaných na sebe bez použití malty. Hlavní kanál přiváděl vodu přes město až k pevnosti. Ve dvanáctém století byl částečně začleněn do stavby městského opevnění.
MĚSTO GURMÁNŮ
Segovia platí ve Španělsku za město gurmánů. Přitom Kastilie a León je poměrně chudá provincie. Patří k nejchladnějším částem Španělska, k ideálním podmínkám pro pěstování náročnějších zemědělských plodin má daleko. Základem místní kuchyně zůstávají luštěniny jako v minulosti, především fazole, boby a čočka. Přesto si kastilská kuchyně získala věhlas. Segovijská pečeně ze selátka, kůzlete nebo jehněte nemá ve Španělsku konkurenci. S oblibou se tu konzumuje maso z polodivokých prasat připravované na způsob divočiny. Zvířata mají možnost volně se pohybovat v přírodě, živí se bukvicemi a kaštany a právě ty jejich masu dodávají výraznou a nezaměnitelnou chuť. Podobnou lahůdkou je sušená šunka jamon nebo obdoba čabajky – chorizo. V segovijských restauracích nechybí ryby, zejména pstruzi a tresky, a velký výběr sýrů z ovčího, kozího i kravského mléka. Kdo si potrpí na sladkosti, hlavně různé obměny listového těsta a žloutkových krémů, měl by si zapamatovat výrazy jako rosquillas, soplillos, florones, ojuelas. Dobré víno je součástí jídla stejně jako výborná káva.
U římského akvaduktu stojí tradiční restaurace rodiny Candido. Oběd v ní je doslova obřadem. Španělé neváhají přijet na místní specialitu i z míst vzdálených často stovky kilometrů. Sele pro přípravu tolik proslavené pochoutky smí být nanejvýš tři týdny staré, musí být živené pouze mateřským mlékem a vážit kolem tří až pěti kilogramů. Připravuje se bez jakýchkoliv ingrediencí. Když kuchař dostane symbolický pokyn od samotného starosty, zručným pohybem naporcuje pečeni pouhým talířem. Ten pak pro štěstí rozbije o podlahu, obřadně zapěje strávníkům starý epos o selátku a popřeje dobrou chuť.