operace

Transplantace obličeje

První úspěšnou replantaci celého obličeje a vlasového skalpu provedli před deseti lety indičtí chirurgové. Další se uskutečnila v Austrálii a jedna v USA. Na rozdíl od replantací, kdy skalp bývá potrhán, se transplantace obličeje od zesnulého dárce zdají být daleko jednodušší.

Poprvé se podařilo replantovat obličej indickému děvčátku v roce 1994. Sandeep Kaur bylo tehdy devět let a skalpovala ji mlátička. Replantaci obličeje, který rodiče přivezli v igelitovém sáčku, provedli úspěšně chirurgové z křesťanské nemocnice v Ludhijáně v severní Indii.
Kolem roku 2002 se zdálo, že transplantace obličeje je jen otázkou času. Mezi týmy schopné tuto operaci provést patří chirurgové z Louisville v americkém státě Kentucky, z nemocnice ve francouzském Créteil či z Londýna. Na podzim 2003 přišel zvrat. Prestižní organizace britských chirurgů došla k závěru, že je třeba vyčkat, až bude více známo o odmítavých reakcích organismu a také o psychologickém dopadu transplantace na rodinu dárce. Otázka zněla, jak dalece by se člověk, kterému byl obličej transplantován, podobal dárci. Ne všichni s tímto prohlášením souhlasili a výzkumy pokračovaly dál.

LOUISVILLE, STÁT KENTUCKY, USA

Tým z amerického Louisville vedený doktorem Johnem Barkerrem, ředitelem výzkumu plastické chirurgie, vypracoval nyní třicetistránkový podrobný dokument a předložil jej k posouzení etické komisi univerzity. Poté hodlají chirurgové požádat o formální povolení k provádění těchto transplantací. Americký tým je přesvědčen, že výzkum natolik pokročil, že je možno začít vytipovávat pacienty vhodné pro takový zákrok. Čeká se jen na oficiální schválení.
Američtí chirurgové jsou přesvědčeni, že pro osoby se silně znetvořeným obličejem je transplantace jediným východiskem a doživotní závislost na lécích, které budou potlačovat odmítavé reakce organismu, se vyplatí. Navíc není vyloučeno, že se objeví nové, účinnější léky. Použití kůže z jiných částí těla, tak jak se to dělá dodnes, není řešením. Kůže má jinou strukturu i barvu a ztrácí pohyblivost, i když se lékaři snaží dělat zázraky. V Louisville například vytvořili jednomu pacientovi nos z palce u nohy.

ZAJÍMAVÉ PREFERENCE

Rozsáhlé průzkumy mezi lidmi, které prováděl louisvillský tým, přinesly zajímavé výsledky. Otázka zněla, kolik let života by lidé byli ochotni obětovat za transplantaci nějakého orgánu, kdyby ho nezbytně potřebovali. Ukázalo se, že pro většinu lidí je transplantace ruky daleko důležitější než transplantace jakéhokoli vnitřního orgánu. A obličej byl vesměs na prvním místě důležitosti.

POSTUP

Případnou transplantaci obličeje by v Louisville vedl plastický chirurg doktor Banis. Podle jeho popisu je nejprve třeba odebrat obličejovou masku dárce. Řez by vedl ve vlasech za okrajem vlasové pokožky, dolů přes spánky, před ušima, kolem čelistí k bradě, samozřejmě včetně obočí, očních víček, nosu, úst a rtů. Zároveň s kůží je třeba odebrat i povrchové svalstvo, žíly, tepny a nervy. Obzvláštní péči je třeba věnovat řezu obličejového (faciálního) nervu, který ovlivňuje výraz tváře, a trojklaného nervu zajišťujícího vjemy dotyku a bolesti. Tato operace trvá deset až dvanáct hodin. Souběžně stejným způsobem se odejme tvář příjemce, což trvá ještě déle, protože chirurg musí izolovat tepny a cévy a pohybovat se s maximální opatrností v oblasti lebečních nervů, aby nezpůsobil paralýzu obličeje.
Nakonec přichází samotná transplantace, kdy operatér pod mikroskopem sešívá dohromady všechny cévy, svaly a nervy dárce a příjemce. To může trvat až čtyřiadvacet hodin. Otok, který vznikne po operaci na transplantované tváři, trvá několik měsíců.

MODERNÍ POSTUPY

Plastická nebo také rekonstrukční chirurgie prošla v posledních letech neuvěřitelně rychlým vývojem. Některé operace se provádějí doslova jak na běžícím pásu. Například transplantace po odnětí rakovinných nádorů kůže, při nichž se používá proužků epidermu samotného pacienta odebraných v oblastech za ušima, probíhá za lokálního umrtvení a pacient odchází domů týž den.
Odborníci si dokážou poradit i s rakovinou kostí obličejové části, například čelisti. V tom případě se odebere malá část kosti nejčastěji z nohy (kost lýtková nebo kyčelní) i s přilehlými tepnami a žílami a transplantuje se na potřebné místo. Buňky kostní tkáně se začnou množit a narušená kost se postupem času zacelí. Zákrok vyžaduje asi čtrnáctidenní pobyt v nemocnici a má devadesátiprocentní úspěšnost.
Často se používají silikonové protézy zvané epitézy, které dokážou simulovat nos či ucho. Připevňují se na implantáty upevněné do kosti. Mohou působit přirozeně co do barvy i do textury napodobující povrch kůže. Zvláštní postupy je třeba použít při transplantaci po rakovině vlasové pokožky, kdy jsou odoperovány velké části kůže. Chirurg pod pokožku umístí balonek, který se každý den napouští fyziologickým roztokem. Kůže se pod tlakem naplněného balonku roztahuje a po určitém čase je s ní možné překrýt chybějící místa. Pacienti mohou absolvovat desítky takových drobných plastických zákroků, ale z estetického hlediska není výsledek uspokojivý.

VLASTNÍ IDENTITA

Jedním z hlavních argumentů používaných proti transplantaci obličeje je reakce příbuzných zesnulého dárce. Předložená zpráva louisvillského týmu dokazuje, že nepůjde o stejnou tvář. Redakční tým Časopisu New Scientist se spojil s americkou televizní společností Mentorn a pověřili animátorskou firmu, aby provedla virtuální transplantaci obličeje. Výsledkem je televizní dokumentární film, který podporuje závěry louisvillských plastických chirurgů.
Animátorská firma Darkside Animation naskenovala obličej žijící ženy a umístila ho na třírozměrný anatomický model lebky. Stejně postupovala u virtuálního dárce. Pak provedla transplantaci, k níž použila nejen kůži, ale i vrstvu podkožního tuku, a rozestřela masku na obličejové kosti a svaly virtuálního příjemce.
Výsledek? Vznikla třetí tvář odlišná od obličeje dárce i příjemce. Určité rysy přejímá pacient od dárce, například tvar úst, ale jinak má nový obličej vlastní identitu.

DALŠÍ TÝMY

V čele pařížského týmu, který se zabývá transplantací tváře, je doktor Laurent Lantieri z nemocnice Henriho Mondora. Francouzští lékaři však uvažují o transplantaci obličeje v daleko menším rozsahu než američtí. Chtějí tak omezit riziko odmítavých reakcí.
Velmi daleko v přípravách na kompletní transplantaci obličeje pokročili londýnští chirurgové v čele s Peterem Butlerem z Royal Free Hospital. Butler na sebe soustředil světovou pozornost na podzim roku 2002. Tehdy na konferenci plastických chirurgů prohlásil, že je nejvyšší čas vyjasnit si etické stránky tohoto zákroku, protože technicky je připraven. Od té doby je doslova pronásledován světovými médii, která se snaží zjistit, kdy operaci provede.

PROBLÉMY

Není jasné, zda prvenství bude patřit londýnskému Butlerovu týmu nebo Američanům z Louisville. Zatím největším technickým problémem zůstává pohyblivost a citlivost transplantovaného obličeje. Regenerace nervů může trvat poměrně dlouho. Jak přiznávají chirurgové, transplantovaná tvář i v případě nejlepšího výsledku nikdy nebude mít stoprocentně stejnou pohyblivost a citlivost jako ta původní. Reálným cílem je dosáhnout padesátiprocentní funkčnosti.
Pokud jde o odmítavou reakci organismu, u transplantace tváře se riziko akutního odmítnutí organismem v prvním roce odhaduje na deset procent, chronického odmítání v dalších letech na třicet až padesát procent.
V neposlední řadě je tu etický problém zesnulého dárce a jeho příbuzenstva. Z předběžných výzkumů vyplývá, že pouze malé procento lidí by bylo ochotno darovat tvář zesnulého příbuzného k těmto účelům. Lékaři navrhují kompromisní řešení: vytvořit pro nebožtíka zcela identickou latexovou masku. Někteří vědci jdou v úvahách o možnostech transplantace ještě dál. Tvrdí, že jednoho dne bude možné transplantovat celou hlavu. Zatím tyto úvahy patří spíše do kategorie sci-fi.

Sdílet článek