Podle čeho se zvířata navzájem poznají? A jak se dívají na nás? Odpověď by mohly přinést stroje s umělou inteligencí. Jeden z prvních se podobá psu a představila jej před lety společnost Sony. Je to začátek doby, kdy budeme váhat, zda pes či dívka, která jej venčí, je z masa a kostí, nebo z plastu a čipů?
Robot AIBO, o němž jsme psali už několikrát, je malým technickým zázrakem. Je vybaven umělou inteligencí (odtud jeho jméno, zkratka slov Artificially Intelligent Robot), jeho procesor s frekvencí 384 MHz zvládá tisíc různých pohybů. AIBO však umí ještě víc. Protahuje se, podává tlapu, zkrátka se chová jako pes a také se mu podobá. Nebo nám to tak alespoň připadá.
PLASTOVÝ ZÁZRAK
Jak vlastně vidí psího robota psi? Odpověď na tuto otázku by mohl přinést právě psí robot AIBO. „Robopes“ AIBO má podobný tvar těla jako náš věrný přítel, má tedy čtyři nohy, náznak slechů a dělá to, co spousta psů. Jeho existence přivedla maďarského etologa Ádáma Miklósiho na myšlenku zjistit, jak na něj budou reagovat skuteční psi. Miklósi, který se zabývá chováním psů a vlků, se spojil s Frédéricem Kaplanem, výzkumníkem firmy Sony. Závěry by mohly mít dvojí užitek – jednak pro zlepšení programu robota a jednak pro pochopení, jak a podle čeho se psi poznají mezi sebou.
LÉČKY NA ZVÍŘATA
Kaplan a Miklósi nebyli zdaleka první, kdo se rozhodli seznámit živá zvířata s roboty, kteří napodobují jejich projevy. Vědci z celého světa již mnohokrát vyzkoušeli různé více či méně nápadité figuríny, od červených klubek bavlny, které měly představovat červenku, až po skutečně vyhlížející lvy. Jsou-li však tyto figuríny ovládané lidmi, jsou možnosti výzkumu omezené. Nový rozměr přinášejí roboti, kteří jsou schopni interakcí samostatně. Lidé se pak nestačí divit, jak že se to oba partneři chovají.
JE AIBO PES?
Na první pohled se může zdát, že rozpoznání druhého člověka jako člověka je čistě instinktivní záležitostí. Ve skutečnosti jde o kombinaci zrakových vjemů, pachů a vzorců chování. U každého živočišného druhu bude podíl těchto složek jiný. Základní otázka, kterou si s ohledem na zmíněné tři složky položili Kaplan a Miklósi, zněla: bude skutečný pes považovat robota AIBO za živého tvora, nebo dokonce za psa? Při výzkumu oba vědci použili čtyřicet doma chovaných psů, z toho dvacet čtyři dospělých a šestnáct štěňat. Psi byli spolu se svým majitelem rozděleni do místností tak, aby v každé byl jen jeden pes a jeho majitel. Potom byl mezi ně poslán AIBO, štěně a dětské autíčko. Model auta měl sloužit k ověření, jak bude pes reagovat na přístroj, který se mu sice nijak nepodobá, ale pohybuje se stejnou rychlostí. Při jiném pokusu byl robot AIBO pokryt srstí, která byla předtím uložena v pelechu skutečného štěněte, aby získala jeho pach. A co na to psi?
ROZDĚLENÝ ZÁJEM
Všechny čtyři pokusné objekty (AIBO, štěně, autíčko a AIBO se srstí) psy zaujaly, ale v různém pořadí. Obvykle největší zájem vyvolalo štěně. Dospělí psi se rychle vrhali jak ke štěněti, tak k robotu se srstí spíše než k neosrstěnému robotu a autíčku. Umělý kožich způsobil, že psi na robota vrčeli podobně jako na živé štěně. Když se jim však dostalo potravy, vrčeli na živé štěně mnohem více – pravděpodobně zjistili, že štěně je pro jejich misku větší hrozbou než robot. Přesto se dalo konstatovat, že dospělí psi se mnohem více zajímali o osrstěného robota než o jeho holý plastový protějšek.
OKLAMANÍ PSI
Mladí psi se chovali jinak. Dokázali lépe rozlišovat mezi robotem AIBO a autíčkem i ve chvíli, kdy se v okolí žádná potrava nenalézala. Z objektivního hlediska má robot mnohem více společného s modelem auta než se psem. Tito psi přesto vrčeli na štěně a na robota AIBO, nikoli však na autíčko. Považují tedy psi robota AIBO za skutečného psa? V podstatě ano. Jejich chování k robotu se více podobá způsobu, jakým jednají se štěnětem, než jakým jednají s autíčkem. Psi sice poměrně rychle zjistí, že AIBO ve skutečnosti živým psem není hlavně proto, že se nehýbe dost rychle. Tvar jeho těla, způsob pohybu a především srst budí od počátku jejich zájem, což dokazuje, že i tito živočichové podléhají stejným klamům jako my. Možná je to tím, že s námi žijí již více než čtrnáct tisíc let. Psi se v současné době opět stávají středem vědeckých zájmů. Například otázka, jak nás psi vidí, zda se i u nich objevuje „kynomorfní“ interpretace našeho chování, čili zda nás považují svým způsobem za psy. Experimenty s robotem AIBO ukázaly, že pro rozpoznání vlastního druhu hraje důležitou roli zkušenost. Štěňata se při testech ukázala jako mnohem zvědavější než dospělí psi, kteří zase ostřeji rozlišovali mezi živými a umělými jedinci.
KLÍČEM JE TEMPO, ZRAK A ČICH
Důležitým faktorem byla rychlost odezvy na podnět. Když se štěně setkalo s robotem, vyzvalo jej ke hře a chvilku počkalo. Když se nic nedělo, ztratilo zájem, přestože se po dalších pohybech robota snažilo výzvu ke hře zopakovat. Závěr zní: interakce vyžaduje podobné tempo reakcí. Chcete-li, aby vás pes pokládal za psa, musíte jednat jeho tempem. Dalším zajímavým zjištěním bylo, že i když pes v běžném životě kombinuje zrakové, čichové a sluchové schopnosti, řídí se zrakem více, než si mnozí myslí. Jeho zájem vzbudil už jen tvar těla čtyřnohého robota. Zároveň však platí, že psí čich je stále na vynikající úrovni, protože má při seznamování prioritu. AIBO byl očichán zezadu i zepředu, podobně jako psi při seznamování.
TANČÍCÍ VČELÍ ROBOT
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století prováděl Axel Michelsen z Dánska sérii experimentů s „robovčelou“. Tento robot se skládá z mosazného těla a několika drátů pokrytých včelím voskem, spojených s několika motorky. Tělo je dlouhé třináct milimetrů jako tělo dělnice a pět milimetrů široké, tedy o něco širší. Křídla znázorňuje obyčejná rozpůlená žiletka. Moc se to celé včele nepodobá, ale funguje to neobyčejně dobře. Robovčela byla naprogramována tak, aby v úlu předvedla složitý tanec, kterým si včely sdělují, kde najdou potravu. Souhrnný vzorec tance tvoří dva dotýkající se ovály spojené přímkou, po které se včela pohybuje a kýve přitom zadečkem jak kyvadélkem třináctkrát až patnáctkrát za minutu. Horní úhel směrem k přímce znázorňuje polohu nektaru ke slunci, zatímco délka tohoto tance znázorňuje vzdálenost. Robot fungoval úspěšně včely byly schopné jeho tanci porozumět a najít potravu představovanou voňavou návnadou. Z praktického hlediska jej včely musely považovat za jednu ze svých.
PŘEDSTÍRANÉ NÁMLUVY
Jiný experiment provedla Gail Patricelli z Austrálie. Vybrala si k tomu samičku lemčíka, australského špačka. Pozorováním skutečných samiček vypracovala modely chování, které pak převzal jejich mechanický protějšek. Umělá samice lemčíka si čechrala peří, hýbala hlavou a dokázala se i přikrčit. Právě přikrčení je pro samce výzvou k námluvám, takže o reakci samců by neměla být nouze. A výsledek? Robot prokázal, že intenzita samčích námluv závisí na pohybech samičky. Když se samička cítí v bezpečí, její výzvy jsou intenzivní a tomu odpovídají i intenzivnější námluvy samečka. Když samička své projevy zmírní, poleví v námluvách i sameček. Samečci na umělou samičku reagovali tímto způsobem, byli tedy vcelku úspěšně podvedeni. Láska však bývá slepá, protože například kočka coby dravec se ptačím robotem obloudit nenechala.
ZÁVĚREM
Stroje, které napodobují zvířata a jejich chování, možná pomohou rozluštit tajemství myšlení živých tvorů, mezi něž patří i člověk. Pokus s robotem AIBO sice nedopadl úplně podle očekávání, protože jeho pohyby nebyly dost rychlé, ale zcela zbytečný nebyl. Je jen první v řadě experimentů s umělou inteligencí. Další budou následovat.