cocka

Oční vady

Za normálních okolností se světelné paprsky přijímané okem lámou (jevu se říká refrakce) na rohovce tak, aby se sbíhaly v ohniskové vzdálenosti. U zdravého oka je to 2,4 centimetru, což je přesná vzdálenost mezi rohovkou a sítnicí. Při refrakčních vadách se tato vzdálenost mění a výsledkem je neostré vidění.

Dalekozrakost je způsobena zkrácenou délkou oční bulvy, takže se světelné paprsky sbíhají až za sítnicí. Dalekozraký člověk vidí rozmazaně nablízko i na dálku. Tuto vadu lze korigovat brýlemi s konvexní (vypouklou) čočkou, která ohniskovou vzdálenost prodlouží. Krátkozraké oko je naopak příliš dlouhé, proto se obraz předmětů vytváří před sítnicí. Výsledkem je neostré vidění na dálku. K jeho nápravě se používají čočky konkávní napomáhající ke zkrácení ohniskové vzdálenosti. Příčinou astigmatismu je nerovnoměrné zakřivení rohovky, které způsobuje různý lom a sbíhání světelných paprsků v závislosti na úhlu pohledu. Astigmatici vidí chvílemi ostře a chvílemi rozmazaně. Na některé vážnější poruchy brýle nestačí. Patří mezi ně například zelený zákal (glaukom) způsobený zvýšeným tlakem v oku a narušením nervových vláken, zákal čočky, který postihuje velmi staré osoby a způso buje neostré vidění, retinopatie, často provázející cukrovku, při níž dochází k poškození cév v sítnici a ke krvácení do sítnice a která může končit slepotou apod. Na většině těchto chorob se z velké části podílí dědičnost, ale podle odborníků hraje svou roli i kouření, nadměrné slunění a špatná strava. Nikotin se podílí na degeneraci žluté skvrny, na předčasném zákalu čočky a na vzniku glaukomu. Přílišné vystavování ultrafialovým paprskům způsobuje také nezvratné škody, včetně dalekozrakosti a zákalu čočky. Působení špatné výživy není tak patrné, ale výzkumy dokázaly, že například nedostatek vitaminu A má vliv na vysychání spojivky a rohovky oka. Pokud jde o tolik diskutovanou škodlivost počítačových a televizních obrazovek, nespočívá v přímém poškozování zraku, ale v odhalení a zdůraznění existujících skrytých vad, například astigmatismu nebo krátkozrakosti. Existuje jedna porucha zraku, která postihuje všechny bez výjimky po překročení hranice čtyřiceti až padesáti let. Je to takzvaná stařecká dalekozrakost neboli vetchozrakost. Způsobuje ji ztráta pružnosti oční čočky, která nemůže nadále akomodovat a zaostřovat předměty. Pak nezbývá než využít systému bifokálních skel vynalezeného Benjaminem Franklinem. Bifokální čočka má v horní části konkávní tvar umožňující vidět na dálku a ve spodní části tvar konvexní pro vidění na blízko. Děti jsou při narození přirozeně dalekozraké, protože neovládají akomodaci a vidí zřetelně pouze předměty ze vzdálenosti větší než 25 centimetrů. Schopnost upravovat tvar čočky získávají ve třech měsících.

SLAVNÍ S VADAMI
Oční vady nepatří mezi civilizační choroby. Postihují lidstvo od nepaměti. Dávno před tím, než Johannes Kepler či Huygens sepsali své průkopnické práce o optice, používali lidé korektivní skla. Jejich užití se rozšířilo ve středověku. Ví se například, že filozof Bacon používal již ve třináctém století konvexní skla pro vidění na blízko. Historickým příkladem dědičné krátkozrakosti může být rod Medicejských. Touto vadou trpěli také královna Marie-Antoinetta, Robespierre, Napoleon, Schubert či Goethe. U malířů se poruchy zraku projevily někdy i v díle. Zhoršující se zákal čočky u Clauda Moneta lze vystopovat ve stále větším důrazu na žlutou barvu a zvyšující se nejasnosti tvarů. Po operaci malíř znovu viděl i modrou barvu a jeho obrazy to dokazují. Edgar Degas trpěl fotofobií, to znamená nesnášel prudké světlo. Renoir pod vlivem zákalu čočky opustil postupně chladnější tóny a dával přednost červené a oranžové.

ÚSPĚCHY MEDICÍNY
Léčba očních poruch a onemocnění je nejlepším příkladem toho, jakou rychlostí se v poslední době vyvíjí lékařská věda. Ještě před padesáti lety se oční vady operovaly stejně jako v devatenáctém století. Pacienti se zeleným zákalem odcházeli z nemocnice se silnými brýlemi po týdnu hospitalizace. Nikdo si tehdy nedovedl představit, že by se operativně dala napravit krátkozrakost. Dnes díky vyspělým technologiím patří tyto zásahy mezi rutinní praxi prováděnou během několika minut s lokálním umrtvením. Jedním z největších výdobytků v této oblasti je laserová technika LASIK (Laser ASisted In situ Keratomileusis), která se začala používat začátkem devadesátých let dvacátého století. Při operaci krátkozrakosti, kdy je potřeba zmenšit tloušťku rohovky, přiloží chirurg, kterému asistuje počítač, k oční bulvě prstenec o průměru 9 mm vybavený jemným oscilujícím ostřím. Jeho pomocí vyřízne na povrchu oka malý otvor. Potom přichází na řadu laser, který milimetrovým svazkem ultrafialových paprsků rohovku upravuje a při každém dotyku odstraní 0,25 mikrometru tkáně. Po skončení se bez jediného stehu vrátí na místo odříznutý plátek svrchní vrstvy oka. Celá operace netrvá déle než deset minut. Tímto způsobem se kromě krátkozrakosti dá napravovat i astigmatismus, dalekozrakost a vetchozrakost.

PŘEDCHŮDCI
Samozřejmě že úspěchy oční chirurgie by neexistovaly bez předchůdců a průkopníků. Prvním z nich byl Japonec Tsutomu Suto, který přišel ve třicátých letech dvacátého století s nápadem provést v rohovce drobné řezy rozbíhající se paprsčitě do stran, čímž by se zploštil střed. Dalším odvážným vědcem byl kolumbijský lékař José Barraquer. V šedesátých letech se pokoušel léčit krátkozrakost tak, že odejmul část rohovky, zmrazil ji, vytvaroval a opět vrátil na místo.

NOVÉ METODY
Na obzoru se nyní vynořuje nová metoda nazvaná CRT (Corneal Refractive Therapy). Spočívá v přetvarování rohovky prostřednictvím speciální čočky vyrobené podle počítačových výpočtů na základě trojrozměrného modelu pacientova oka. Čočka se aplikuje na noc. Během této doby rozmístí epitelové buňky k okrajům rohovky a tím zploští její střed. Výsledek je stejný jako při laserové operaci, má ale přechodný charakter a podstatně nižší cenu. Devadesáti třem procentům takto léčených pacientů se vidění upraví tak, že jsou schopni řídit bez brýlí. K pokroku došlo i v léčbě zákalu čočky, který je častou příčinou slepoty. V roce 1976 přišel newyorský lékař Charles Kolman s ultrazvukovou sondou, která je schopna nemocnou oční čočku rozložit, odstranit a nahradit ji umělou mikročočkou. Operace trvá patnáct minut.

ŠANCE PRO NEVIDOMÉ
Celá desetiletí se lidé snaží přijít na způsob, jak alespoň zčásti nahradit zrak těm, kdo o něj v důsledku vnitřní poruchy přišli. Tak se před třiceti lety v USA zrodila myšlenka bionického oka. Předcházely jí i jiné pokusy. Od roku 1929 studoval německý vědec Otfrid Foerster účinky elektrické stimulace týlní části mozkové kůry. Tato metoda slibovala široké využití. V roce 1974 instaloval Američan William Dobelle dvěma pacientům natrvalo elektrodovou mřížku do týlní oblasti. Minulý rok představil nejnovější prototyp vyzkoušený na jednom kanadském dobrovolníkovi. Elektrodová mřížka v týlní mozkové kůře je přes dráty procházející lebkou napojena na malý počítač připevněný na opasku. Počítač je spojen s minikamerou zabudovanou do brýlí. Výsledek: Kanaďan je schopen rozeznat větší překážky a popojíždět s autem na parkovišti. Bohužel prodělal také jeden epileptický záchvat. Přímá stimulace mozku má i svá rizika. Proto se vědci rozhodli hledat jinou cestu, epiretinální, spočívající ve stimulaci sítnice v její zadní části, na úrovni ganglionárních buněk. V únoru roku 2002 byla implantována první epiretinální protéza. Její princip? Pomocí šestnácti elektrod umístěných na sítnici jsou vysílány elektrické impulzy s vizuálními informacemi směrem ke ganglionárním buňkám. Implantát se skládá z cívky, která indukcí přijímá elektrické signály vysílané z vnějšího modulu umístěného za uchem. V budoucnu by tento modul mohl být zabudován do speciálních brýlí, jejichž součástí by byla i minikamera. Celé zařízení je spojeno s pouzdrem na opasku, v němž se skrývá baterie a potřebná elektronika. Souběžně s vývojem epiretinálních protéz existuje ještě dvanáct dalších projektů umělého oka, které dávají slepým naději. Ne na návrat normálního zraku, ale na svět, který by místo tmy tvořila mřížka různě barevných skvrn.

SLOVNÍČEK POJMŮ
Akomodace – přizpůsobení oka na blízké či vzdálené předměty zploštěním nebo vyklenutím čočky.
Daltonismus – barvoslepost.
Glaukom – zelený zákal způsobený zvýšeným tlakem v oku.
Hypermetropie – dalekozrakost.
Katarakta – zákal čočky.
Myopie – krátkozrakost.
Presbyopie – stařecká dalekozrakost.
Refrakce – změna směru světelného paprsku při průchodu z jednoho průhledného prostředí do druhého.
Retina – sítnice.

Sdílet článek