Byli Američané opravdu na Měsíci?

Přistáli Američané vůbec na Měsíci? To je otázka, která se čas od času znovu a znovu objevuje. Celý program Apollo byl podle některých lidí i vědců jen podvodem provedeným na Zemi. Objevilo se množství knih a televizních dokumentů, které jsou pro jedny možným vysvětlením tehdejšího dění, pro druhé snůškou nesmyslů. Porovnejme tedy argumenty obou táborů. Závěr si může učinit každý sám.

Od 21. července roku 1969, kdy Neil Armstrong udělal svůj „malý krůček pro člověka, ale obrovský skok pro celé lidstvo“, se čas od času objevují tvrzení, že k přistání Američanů na Měsíci nikdy nedošlo. Zastánci této konspirační teorie, říkejme jim třeba lunární skeptici, uvádějí, že pro tento názor mají důkazy.

Tady jsou tyto důkazy jeden po druhém a po nich budou následovat názory těch, kteří výlet člověka na Měsíc rozhodně nezpochybňují.

1. FOTOGRAFIE
Na fotografiích pořízených na Měsíci je prý mnoho podezřelých věcí. Nejvíce pochybností vzbuzují stíny. Sluneční světlo dopadající na měsíční povrch lze zobrazit jako řadu rovnoběžných paprsků. Vznikající stíny by proto měly být rovnoběžné. Snímky pořízené výpravou Apollo však ukazují rozbíhající se stíny, jako by byly osvětleny z blízkého zdroje. S tím souvisí i pozoruhodná ostrost předmětů, které by měly být skryté ve stínu. Celé se to podezřele podobá výsledku při použití blesku při studiovém fotografování.

2. SMRTÍCÍ RADIACE
Dalším argumentem lunárních skeptiků je fakt, že Slunce vydává v určitých intervalech záření, které bez dostatečné ochrany může ohrozit posádku, a to jak při letu, tak při pobytu na Měsíci. Jedinou účinnou ochranou jsou olověné štíty, které však loď Apollo neměla. Proti záření nechránily ani skafandry kosmonautů, což se dá ověřit u výrobce. Žádný člen posádky přitom z ozáření neonemocněl.

3. MĚSÍČNÍ TEPLOTA
Třetím argumentem je měsíční teplota. Kosmonauti Apolla 11 říkali, že jim byla příliš zima na to, aby mohli spát. Lunární modul byl přitom vystaven dvaadvacet hodin slunečnímu záření. Každý, kdo nechal v létě zaparkované auto na slunci, ví, že jeho interiér se brzy zahřeje na poměrně vysokou teplotu. Proč by tomu mělo být na Měsíci jinak? Jiná věc jsou rozdíly teplot, které se na Měsíci pohybují mezi 11 a minus 18 stupni Celsia. Tak nízké teploty nepříznivě působí na všechny druhy filmů, takže by je musely poškodit.

4. VE VESMÍRU VÁS NIKDO NESLYŠÍ
Před výpravou Apolla 11 nikdo nikdy nepřistával s lunárním modulem, takže šlo o vysoce nebezpečný manévr. Armstrong i Aldrin byli ve velkém stresu, ale jejich hlasy přesto zůstávaly pozoruhodně klidné. Jak se však mohli vůbec slyšet? Přímo pod nimi burácel raketový motor s pětitunovým tahem. Při přistání navíc nemohli na sobě mít skafandry, protože by nemohli ručně manipulovat s tlačítky na ovládacím panelu lunárního modulu.

5. ZÁHADY MODULU
Lunární modul má velice zvláštní tvar. Skládá se z mnoha plochých panelů potažených tmavou vrstvou hliníku s ostrými hranami. Modul by měl údajně vydržet tlak 3,5 tuny na čtvereční metr. Podivný byl jeho start z Měsíce, který údajně nafilmovaly přístroje zanechané na Měsíci. Raketové motory modulu používaly stejný typ paliva jako dnešní přídavné rakety raketoplánů Shuttle. Ty však zanechávají za sebou plameny. Proč tedy na snímcích letícího modulu plameny chybí?

6. KAM SE PODĚLY VZORKY?
O vzorcích přivezených z Měsíce během šesti misí Apollo se toho hodně napsalo a namluvilo. Má jich být 380 kilogramů. Byly zkoumány na mnoha univerzitách po celém světě. Každý z vědeckých týmů však dostal jen sáček s několika málo gramy. Je známo, že na Měsíci přistála i ruská sonda bez posádky a vrátila se s 300 gramy vzorků. Zkoumaný materiál proto mohl být ruský a ne americký.

7. KDE JE VYBAVENÍ?
Nikdo zatím nezveřejnil nezávisle ověřitelné fotografie šesti lunárních modulů, tří měsíčních vozítek a dalších zařízení, které zbyly po cestách Američanů na Měsíc v rámci programu Apollo. Neexistují žádné fotografie z řídícího modulu, který obíhal okolo Měsíce, ani z americké sondy Clementine, ani z Hubbleova teleskopu, ani ze současných pozemských teleskopů. Ve skutečnosti neexistuje žádný důkaz, že na povrchu Měsíce vůbec někdo někdy přistál – s výjimkou materiálů, které poskytuje NASA.

8. ZÁVĚREM
Žádný z těchto důkazů skutečně nemůže vyvrátit tvrzení, že člověk opravdu kráčel po Měsíci. Je však otázkou, zda to, co jsme se dozvěděli o přistání Apolla, se opravdu stalo. Nastává čas zjistit, co se tenkrát ve skutečnosti dělo.

A tady jsou argumenty lidí a vědců opačného tábora, kteří jsou přesvědčeni, že Američané na Měsíci před více než třiceti lety skutečně přistáli.

1. FOTOGRAFIE
Na některých z 32 tisíc fotografií pořízených během výprav Apollo je sice možné najít něco zvláštního, avšak o většině z nich to zcela jistě neplatí. Jak by se mohlo stát, že případné studiové osvětlení bude dokonalé, avšak v několika málo případech by se na snímcích objevily tak okaté chyby? Vysvětlení je jednoduché. Zmíněné „chyby“ jsou obyčejné vizuální efekty. Nerovnoběžné stíny vznikají v důsledku perspektivního zkreslení, které je patrné zvláště tehdy, když Slunce stojí nízko nad měsíčním povrchem, jak tomu bylo při výpravách Apollo. Výrazné objekty ukryté ve stínu byly zachyceny kamerou exponovanou tak, aby byla citlivá na slabé sluneční světlo odražené od povrchu Měsíce.

2. SMRTÍCÍ RADIACE
Kdyby byla posádka skutečně vystavena silné dávce záření, které pochází ze slunečních erupcí, mohlo by to pro její členy znamenat vážné ohrožení. Dostali by totiž naráz větší dávku, než je pro člověka přípustné za celý život, a to by znamenalo zvýšenou pravděpodobnost výskytu rakoviny. Takto silné erupce se však naštěstí neobjevují často a astronauti se s nimi nesetkali. Za normálních podmínek není úroveň záření ve vesmíru škodlivá, jak dokládá pokus sovětských vědců z roku 1968. Měsíc tehdy obletěla loď Zond 5 s želvami a jinými živočichy na palubě. Všechna zvířata se vrátila na Zemi naprosto v pořádku.

3. MĚSÍČNÍ TEPLOTA
Když přistálo Apollo 11, slunce právě stoupalo nad obzor, jak ukazují dlouhé stíny na snímcích. Sluneční světlo dopadalo na povrch Měsíce šikmo, asi jako během našich zimních dnů. Přirovnání s autem lze proto použít, avšak muselo by jít o auto zaparkované na slunci v zimě, kdy se jeho vnitřek příliš nerozpálí. Lunární modul měl sice tepelnou izolaci, ale nestačilo to k tomu, aby se astronauti zahřáli. Pokud jde o filmy, byly ukládány do ochranných pouzder. Je třeba ještě podotknout, že místem přistání nikdy nebyly oblasti s extrémními teplotami.

4. VE VESMÍRU VÁS NIKDO NESLYŠÍ
Armstrong i Aldrin byli pověstní svým klidem v obtížných situacích. Oba byli schopní piloti s bojovými zkušenostmi a podstoupili několik letů do vesmíru. Při jedné z výprav Gemini Armstrong chladnokrevně zvládl nehodu, která mohla vyústit v tragédii. Příprava na přistání představovala měsíce tréninku na počítačových simulátorech, kde byly předpokládány různé nepříznivé situace. Samotný let Apolla 11 pak byl téměř rutinou. Aldrinova pulzová frekvence při startu dosahovala pouhých 88/min. Jejich hovory můžeme slyšet proto, že v blízkosti Měsíce měli na sobě skafandry a helmy, avšak ne pod plným tlakem, aby mohli snadno pohybovat prsty.

5. ZÁHADY LUNÁRNÍHO MODULU
Lunární modul byl první lodí navrženou čistě pro pohyb ve vakuu, takže její tvůrci si s aerodynamikou nemuseli lámat hlavu. Šlo o maximum využitelného prostoru s minimem hmoty a s velkým důrazem na pevnost. Hliníková slitina snadno odolala slabému měsíčnímu tlaku (tvoří pouhou třetinu pozemského). Palivo, které modul používal, je podobné palivu manévrovacích raket raketoplánu. To, co je vidět jako ohon u raketoplánu a co skeptikům u modulu chybí, nejsou plameny, ale ledová tříšť.

6. KAM SE PODĚLY VŠECHNY VZORKY?
Získat kilogram měsíční horniny vyjde na 250 milionů liber, takže není divu, že NASA vzorky neplýtvá. Navíc řada vědeckých institucí dostala zapůjčeno k trvalému zkoumání mnohem větší množství měsíčního vzorku, než udávají lunární skeptici. Připočteme-li k tomu putovní výstavy, obíhá dnes po světě více než deset kilogramů měsíční horniny, což je více, než kdy přivezli Sověti. Je také zcela nepravděpodobné, že by zrovna sovětští vědci v té době pomáhali Američanům v takové kamufláži.

7. KDE JE VYBAVENÍ?
Největší zbytky po výpravách Apolla jsou osmiúhelníkové základy lunárního modulu. Měří v průměru pět metrů na délku a tři metry na výšku. Když Slunce ozařuje tyto základy šikmo, vrhají stín o délce asi deseti metrů. Uvidět takový stín z lunárního modulu kroužícího ve stokilometrové výšce se rovná možnosti spatřit tečku za slovem ze vzdálenosti deseti metrů, a to na pošpiněném šedém papíru. To zatím nedokáže ani Hubbleův teleskop, takže není divu, že neexistují žádné fotografie.

8. ZÁVĚREM
Definitivní odpovědi na položené otázky možná poskytne výkonný teleskop v Chile (Very Large Telescope). Ten bude zanedlouho schopen uvidět i základy lunárního modulu.

Sdílet článek

Přejít nahoru